Žabáci

Po dvou letech strávených s virem a výlety jen po našem území jsme vyrazili opět na 1. máje do Západního Německa. Na startu se sešli: vysoký krevní tlak, zanícený loket, oteklá kolena, křečové žíly, vyhřezlé ploténky, uskřinuté nervy, zanícená achilova pata a mnohé jiné, námi doposud neodhalené choroby. A s touhle náloží jsme ve složení osob: vedoucí výpravy Kája, dva elektrocyklisti Hanka a Jirka, cyklisti bez fyzičky Soňa a Robert a cyklista po probdělé noci Roman, vyrazili vstříc 70 km dlouhé cestě.

Do Stebnice u Jesenice jsme dorazili v dobré náladě, jen tedy bez Romana, který vzal svá kolena raději zkratkou. Hanka se tu s námi rozloučila a vydala se na cestu zpět. Minerály doplněné pivem nám chutnaly, jen pak trochu tížily v kopci na Lipovou. Do Doubravy už to byl jen kousek a cesta ubíhala jarní krajinou pěkně. Roman čekající v nově otevřeném statku byl již posilněn vývarem a tak jsme nezastavovali a jeli dál. Po úspěšném zdolání (pro mne) nejzákeřnějšího kopce z Mýtiny k hranici se nám otevřel výhled na Neualbenreuth a my se začli těšit na uzeného pstruha a něco k pití.

Robert s Jiřím pilně trénovali němčinu, aby oslnili paní domácí. Brilantní věty typu aufvýderzén, já koukáš na ty fiš, majne líbe kom..., by se jistě staly předmětem obdivu. Skutečnost byla taková, že pro nešťastnou událost rodině byla naše oblíbená rybí farma zavřená a my se po krátké úvaze rozhodli vrátit do městečka na náměstí. Ani tady chlapi své věty bohužel neužili. Roman se sice pokusil svou špráche uplatnit, paní servírka ho však po chvíli trápení vyzvala, že jestli chce, může mluvit česky, neb ona je ze Sokolova a bude mu možná rozumět o něco lépe. Byla velmi milá a já možná v tuto chvíli jako jediná účastnice zájezdu ženského pohlaví možná trochu na obtíž :-). Dali jsme si výborné pečené bílé bavorské klobásky se zelím, smažený hermelín, radler a Roman vše završil ledovou čokoládou....

K našemu překvapení na náměstí dosud nestála tradiční obří májka. Fotbalisti prý měli 30. 4. zápas a tak ji začali vztyčovat až když jsme dorazili.

Cestou zpět, která je bezva v tom, že je skoro celá z kopce, jsme začali všichni poposedávat, a to včetně cyklo vedoucího Káji, protože byl letos na kole poprvé. Já s Romanem jsme vítali každý drobný svah, abychom mohli sesednout a chvilku kola tlačit a nemuset znovu lézt na mučící nástroj, srovnatelný se španělskou botou, kterým se stala sedačka. Po pár kilometrech jsme byli oba ochotni tlačit kola i z kopce. Po krátkém občerstvení v Tuřanech jsme vyrazili na poslední část cesty.

V Ohři tekoucí podél cyklostezky z Kynšperka zahlédl Robert chlupaté zvíře - příležitost opět sesednout a zkoumat, zda jde o bobra či co. Nakonec jsme usoudili, že je to nutrie, neb má kulatý ocas. Roman prosil, abychom ho brzy informovali o dalším živočichovi, kterého si bude moct v klidu a ve stoje prohlédnout.

Nakonec jsme zatli zuby a zdatně svůj návrat zakončili ve Staré hospodě.

P. S. Dík Jirkovi, že zas vlekl konzervy, chleba a čokoládu a Robertovi za tousty, mrkev a bonbony, Kájovi, že nám neujel a Romanovi, že se mu jelo taky tak blbě jako mě, neboť to vše učinilo výlet příjemným a snesitelným a můžem těšit zas na příští rok.

Fotky jsou tu: https://eu.zonerama.com/Zabaci/Album/8376608